Ukaž mi své přátele a já ti řeknu, kým jsi

Pokud se rozhlédnete po všech svých přátelích a zjistíte, že jste ten nejchytřejší a nejpilnější mezi nimi, je čas najít si nějaké nové přátele.

-Jeremy Schoemaker

Když jsem poprvé začal s powerliftingem, měl jsem možnost trénovat ve Fredově gymu v Allentownu v Pennsylvánii s legendárním Freddiem Glassem. Slovo gym je v tomto případě třeba brát s rezervou.

Jediné vybavení, které jsme měli, byl stojan na dřepy, lavička na bench a nějakých 500 kilo závaží. To bylo všechno. Co v tom gymu nechybělo, to byli powerlifteři ze světové špičky. Myslím to vážně!

Téměř každý z chlapů, co tam trénovali, měl v součtu všech liftů skóre světové třídy, nebo byl držitelem nějakého významnějšího rekordu. Co ale bylo ještě úžasnější, během těch dvou let, kdy jsem tam trénoval, se téměř každý, kdo do gymu přišel, dostal na úroveň státní nebo světové špičky.

V tom gymu bylo něco, co dělalo liftery lepšími. Samozřejmě, že Fred byl dobrý trenér, ale úspěchy, kterých jeho svěřenci dosahovali, byly způsobeny ještě něčím jiným.

Světový rekord D. Judda – 603 liber (cca. 285 kg) při váze 130 liber (necelých 60 kg), ve věku 44 let

Co bylo zajímavé, když jsem se přestěhoval do Albany v Georgii, trénoval jsem zhruba rok v Gold’s Gymu. Z hlediska vybavení a zázemí byl Gold’s zdaleka nejlepší gym, ve kterém jsem kdy trénoval.

Měli jsme tam všechno, Stojany, stroje na leg press, stroje na lehsedy, stroje na posilování přitahovačů, stroje na posilování odtahovačů … jmenujte jakýkoliv kus vybavení a určitě tam byl. Bylo to to nejlepší, co tehdy výrobci dokázali nabídnout. Bylo to zázemí na stejné úrovni, jako v olympijském tréninkovém centru v Coloradu. A hádejte co? Žádný z tamních powerlifterů ani kulturistů nebyl tak dobrý, aby vyhrával aspoň na úrovni státu.

Jaký byl tedy ten důležitý rozdíl mezi Fredovým gymem a Gold’s? Nejprve vám řeknu, že to nebyly fyzické schopnosti tamních sportovců. Ti, kteří trénovali v Gold’s byli z fyzického hlediska úplně stejně dobří jako ti u Freda. Takže v čem to bylo? V přístupu … v tom to bylo! Bylo to cítit, hned jak člověk vešel dovnitř. Každého to tam hnalo, aby byl v rámci svých možností co nejlepší. To místo vyzařovalo sebevědomí a sršelo silou. Všichni tu byli odhodláni dosáhnout velkých věcí. Bylo to nakažlivé. Byla tam aura, která zářila úspěchem. Každý lifter ve Fredově gymu byl odhodlán stát se tím nejlepším, jakým se stát mohl … bez výjimky.

Dr. Judd Biasiotto a Pavel Macek, Vicenza 2014

Se stejným uvažováním jsem se setkal, když jsem studoval na Notre Dame University. Prakticky každý student na Notre Dame byl odhodlán dostat ze sebe to nejlepší. Studenti tam považovali vzdělání za privilegium a jejich hlavním cílem bylo vytřískat z této příležitosti co nejvíc.

Když jsem naopak přešel na University of Georgia, nebyla tam cítit stejná intenzita. Neříkám, že by tam studenti byli méně nadaní, ale rozhodně nebylo vidět, že by měli takovou snahu a odhodlání, jaké na Notre Dame nešlo přehlédnout. V Georgii byli studenti spokojení s tím, že byli „dost dobří“.

Na Notre Dame nebylo nikdy nic „dost dobré“. To neznamená, že by studenti na Notre Dame byli věčně nespokojení, jen nikdy neusínali na vavřínech. Vždycky se snažili příště zvládnout víc a být lepší. Mimořádnost, konkurence a vynikání byly to, o co se tam hrálo. Měli pocit, že kdyby se spokojili s tím, čeho dosáhli, přestali by se brzy zlepšovat a nakonec by začali pomalu klouzat dolů … což bylo na Notre Dame jednoduše nepřijatelné.

V Georgii studentům stačilo být dostatečně dobří … aby prošli. Co je zajímavé, i já sám jsem vystoupal a klesl na úroveň své konkurence na obou těchto univerzitách. Na Notre Dame jsem vynikal. Doslova jsem studoval šest hodin denně sedm dní v týdnu. Nikdy jsem nebyl spokojený, nikdy jsem nepolevoval, a nějakou delší dobu neodpočíval, ale sakra hodně jsem se toho naučil. Věděl jsem, že abych obstál v konkurenci této úrovně, budu muset makat, až se ze mě bude kouřit. V Georgii? Dělal jsem dost na to, abych neměl problémy. Zcela upřímně, za jeden semestr magisterského studia na Notre Dame jsem se naučil víc, než během dvouletého doktorandského programu v Georgii.

Když jsem se pohyboval v profesionálním baseballu, viděl jsem to samé u New York Yankees. Ostatní týmy měly podobné talenty, ale Yankees měli tento přístup. Když jste hráli za Yankees, nešlo odvést nic jiného, než ten nejlepší výkon. Vypadalo to, jako kdyby člověka pouhé obléknutí jejich dresu pozvedlo na vyšší úroveň. Nepamatuji si už přesně, kde jsem slyšel nebo četl o „Zákonu průměrných příjmů“, který říká, že váš příjem je průměrem příjmů vašich pěti nejbližších kamarádů. Co je na to úžasné je to, že je to pravda.

Pocta Dr. Juddovi, 2. Kongres síly, Vicenza 2014

Půjdu ještě dál a řeknu, že jste pravděpodobně průměrem pěti lidí, se kterými trávíte nejvíc času.
Nemám pro toto tvrzení žádné důkazy, ale odvážím se říct i to, že váš úspěch v powerliftingu nebo jakémkoliv jiném sportu bude mít podobnou korelaci. Čím lepšími sportovci se obklopíte, tím lepší budou vaše výkony. Pokud se obklopíte talentovanými lidmi, kteří vyžadují vynikající výkony od sebe i od ostatních, budete vynikající výkony podávat. Jste jen tak dobří jako lidé, kterými se obklopujete.

Jak říkají Němci „Zeig mir wer deine freunde sind und ich saye dir, wer du bist;“ Ukaž mi své přátele a já ti řeknu, kým jsi.

Ve sportu existuje filosofický přístup, který říká, že pokud chcete být ve zvoleném sportu nejlepší, musíte hrát se spoluhráči a protivníky, kteří jsou lepší než vy a díky nim pozvednout svou hru na vyšší úroveň. Platí samozřejmě i opak. Pokud se obklopíte lidmi, kteří jsou spokojeni s průměrností, budete k ní tíhnout také.

Je třeba pochopit, že ne všichni, kdo trénují a cvičí, mají sny o dosažení vynikajících sportovníc výkonů. Pro většinu lidí, a dokonce i pro řadu sportovců, kteří se účastní soutěží, je chodit třikrát až čtyřikrát týdně do gymu až dost a je to naprosto v pořádku … pro ně i pro vás. Pokud je ale vaším cílem být tím nejlepším, jakým můžete být, nejsou to ti praví lidé, kterými byste se měli obklopovat.

Bylo řečeno, že lidé jsou jako tlačítka ve výtahu. Někteří vás vezmou nahoru a jiní dolů. Zastavte se a zeptejte se sami sebe:

Stoupám nahoru nebo klesám dolů?
Jsem v té správné situaci, abych si mohl plnit své sny a cíle?
Mají ti sportovci, kterými jsem obklopen, stejné ambice a sny jako já?
Dává mi okruh lidí, kteří mě ovlivňují, sílu stát se tím, kým chci být?
Jsem v situaci, kdy ze sebe mohu dostat maximum?
Jsou pro mě sportovci, se kterými trénuji, inspirací a výzvou ke zlepšování?

Možná to zní hodně tvrdě, ale pokud vám situace, ve které se nacházíte, neumožňuje dosáhnout té úrovně a uspokojení, o kterých sníte, je pravděpodobně čas poznat lidi, kteří vám k vašim snům pomohou. Neříkám, abyste opouštěli své přátele, byť jsou i případy, kdy ani to není špatný nápad, říkám jen, abyste se při tréninku obklopovali lidmi, kteří mají podobné cíle jako vy … lidmi, kteří oceňují ty věci, kterých vy chcete dosáhnout. Správní lidé vás mohou pozvednout na vyšší úroveň …inspirovat vás k dosažení vašich cílů. Je potřeba najít lidi, se kterými budete mít opravdu společnou cestu, lidi, kteří vás donutí přijmout odpovědnost, lidi, kteří jsou sami odpovědní natolik, abyste se na ně mohli spolehnout. Obklopte se lidmi, kteří vám pomohou. Obklopte se úspěchem!

Dr. Judd Biasiotto je viceprezidentem Solaris Corporation, což je společnost zabývající se sportem a kondicí. Pracoval jako sportovní psycholog s mnoha amatérskými i profesionálními sportovci a sportovními týmy včetně Kansas City Royals, Pittsburg Pirates a Cincinnati Reds. Je autorem 46 knih a více než 650 článků a je považován za jednoho z nejvýznamnějších sportovních spisovatelů USA. Za svou knihu Reflections obdržel cenu Emmy v oblasti sportu od Akademie vědy a sportu USA. Byl redaktorem 6 celoamerických časopisů včetně Muscle and Fitness, Shape a Natural Physique. Byl také šéfredaktorem časopisů Exercise for Men Only a Natural Physique.